istan.cz letní tábory 2012, školní výlety, akce na víkend, teambuilding

DACHSTEIN - bílá je IN!

MiSSION Report: Cíl expedice: Co nejblíže k vrcholu Hoher Dachstein * Cíl 2: Přežít a neustoupiT * Země: Rakousko * Počet členů expedice: Sedm statečných * Startovní výška: 910 m.n.m. * Cílová výška: cca 2606 m.n.m. STATUS: Dosaženo * Ztráty: 0 * Termín: 8.-10. května * STAV Sněhu: Studený, ale chutný.

Z tepla Moravy do bílých pekel

Sraz byl určen nejpozději do 19:30 na Březce... Batohy praskaly ve švech, bylo to zvláštní vzhledem k tomu, že jsme z nich vypreparovali vše(- div že nedošlo na výstuže batohů), co nebylo životně důležité(uvnitř zůstaly spacáky a jeden pár ponožek) ale co, s úderem jedenácté jsme začali batohy pěchovat do auta. Zavazadla naložena bez problémů, ale začala bitva o to, kdo si kam sedne...samozřejmě pánové si chytře vlezli všichni dozadu, takže tam po celou cestu měli pěkně těsnoučko a teploučko, želeď kluci?:-))) První plánovaná zastávka byla pro posledního člena výpravy, tedy u "Mišák-house". Nikoho z nás nenapadlo, že se budeme s autem prodírat takovou džunglí než dojedeme na bohem zapomenuté místo, kde se krčily 3 chýše na kuří nožce. Z jedné se vyhrnul Míša, usedl za volant a půlku cesty do Rakouska odřídil. To, že se snažil zajet plnou rychlostí do vrat kostela svedeme na velkou tmu a špatnou konstelaci hvězd:-))) Jirka už se na to asi nemohl koukat nebo mu vadilo, že někdo s metrem osmašedesát se rozvaluje přes dvě sedačky a on se mačká na jedné jediné, anebo taky všechno dohromady, zkrátka převzal řízení a dopravil nás až na místo předem v mapě zaznačené.

Konec legrace...

Kdo byl někdy o půl šesté ráno někde v 900 m.n.m tak asi tuší jak velice se nám chtělo z auta vylézt do té zimy a začít vyvíjet nějakou činnost...hledat, co na sebe ještě navlíknout, abychom nezastavitelné cvakání zubů utlumili natolik, že bychom slyšeli vlastního slova. Ale jo, nakonec jsme to nějak zvládli a auto s blízkou cedulí s upozorněním o pádech lavin nechali za sebou. Kam až oko dohlédlo, všude černočerná tma, jen naše zpocené a rozžhavené tváře osvětlovaly krajinu kolem. Dech a kroky se nám krátily, zato zastávky se množily a prodlužovaly, protahovaly se i naše obličeje, když jsme u zmrzlého jezera zjistili, že teprve teď začíná ta pravá zábava v podobě zasněžené cesty. Jakoby nám nestačilo, že se hrabeme už po všech čtyřech do kopce pokrytého silnou(ovšem ne zrovna pevnou) vrstvou sněhu, museli jsme potkat dva Čechy, scházející dolů, kteří nám s širokým úsměvem řekli, že na Adamek Hütte, kam jsme měli namířeno, to máme ještě hodně daleko a po ještě horším terénu..V tu chvíli jsme pochybovali, že ještě horší terén vůbec kdekoliv na světě existuje, nicméně po několika hodinách jsme se o jeho existenci přesvědčili na vlastní kůži více než důkladně. Každopádně, když tuto informaci vypuštěli se zasněným úsměvem z úst, měla jsem sto chutí jim jejich sestup urychlit jedním dobře mířeným kopancem do míst, kde to sice nebolí,ale je to velmi účinné a dle výrazů ve tvářích ostatních jsem usoudila, že vzpomínají všechny druhy mučení o kterých kdy kdo slyšel a mají podobné představy jako já:-)))) Ale nakonec jsme překonali své tužby a nechali je v míru odejít.

Posledních 300 metrů na (za) hranici sil

A stalo se přesně jak říkali....Sněhem jsme se hrabali stále do kopce a ne jinak. Na jedné zastávce- na hromadě kamenů, uprostřed bílé výhně, jsme seděli, ponořeni do svých myšlenek (něco ve smyslu, že výplach střev je oproti naší cestě procházka růžovou zahradou) Niki, zrovna bojujíce s foťákem, prohlásila něco o chatě táááámhle za kopečkem. Tím rozpoutala bouři slov, která se velmi rychle obrátila proti ní. Naštěstí byli všichni na jakýkoliv fyzický útok až přespříliš unavení. Nojo, asi se ostatním nemá říkat, že jsou slepí jak patrony..Po něpředstavitelném boji odehrávajícím se v každém z nás jsme si to dobatolili až na verandu chaty, kde jsme sedli nebo lehli a snažili se zklidnit svůj puls pohybující se v hodnotách někde mezi 200-300 tepy za minutu.

Někdo kaši, někdo řízeček

Sundali jsme botičky a snědli všechny umělohmotné mňamky ze sáčků, které jsme do ešusů nasypali. Výjimku tvořil Míša, který zjevně nefandil našemu kuchařskému umění a po celou dobu expedice se stravoval výhradně ze svých soukromých zdrojů přivezených z domu.(ha, po čaji se zbytky guláše se asi ani moc není čemu divit):-) Po obědě zůstal velký nepořádek, uprostřed kterého dřepěla Hanka a vypadala, že z kralování v chlívku kolem ní má neskutečné potěšení. Nojo, jako u sebe v pokojíku, že Hani?:-)

Chlívek, nechlívek, zalehli jsme tak rychle jak jen to šlo a všude, kde jen to šlo a spali a spali a čekali, až přijde princ a probudí království ze stoletého spánku...Princové ale asi zrovna vyspávali kocovinu z předešlého dne, tak na nás pěkně kašlali a nakonec jsme procitli sami a to ve chvíli, kdy se nám u nosu začaly tvořit rampouchy..Celkem fofr propad teploty tak o deset stupňů. Ale koukat na západ sluníčka z jiného místa než skrz právě vyměněné plasťáky v paneláku, to tají i rampouchy u nosů. Před odchodem do postele (už jako přibližně v tu dobu, kdy se spát má) jsme ještě chtěli uvařit čaj, to se nám však díky Sašově ochotné pomoci na první pokus nezdařilo... Holt, když pražák nemá varnou konvici v batohu tak jakoby byl bez ruky....:-))) Spali jsme v místnosti-v bivaku- asi tak pro tři lidi,ale nás sedm se tam taky vešlo.....aspoň nám nebyla v noci zima...

Ranní ptáče dál doskáče, víc sezobe a dřív pojde...

Ráno začalo ve 4:45 když krajně nepříjemný hlásek budíku začal drásat naše nervy tvrzením že "Je čas vstávat" mít v tu chvíli po ruce kladivo, tak za sebe neručím....No, díky počasí, které ráno nestálo zrovna za moc jsme se prospali tak do půl sedmé a začali pomýšlet na výstup na hřeben ve výšce asi 2600 m.n.m. Na samotný Hoher Dachstein jsme neměli ani pomyšlení, protože máme ještě velké plány do budoucna a 4 metry sněhu společně s druhým stupňem lavinového nebezpečí nás zrovna nepřesvědčily, že po případné projížďce v lavině bychom měli šanci je ještě kdy realizovat.

Po vydatné snídani (nebudu komentovat jak vypadala naše ovesná kaše) jsme se jali úvazků a lan a snažili se to všechno svázat nějak dohromady, aby to aspoň drželo a pokud možno nám to zároveň nezpůsobovalo větší újmy na zdraví....To by jeden nevěřil, jaký problém může být najít třetinu třicetimetrového lana... Ale překonali jsme všechny technické obtíže, narazili na hlavy přilby a ve dvou skupinách pěkně navázaní vyšli směr největší kopec na obzoru (jak jinak taky než do kopce, že?) Míša s Hankou se střídali v prošlapávání stopy a my se za nimi vesele bořili dál a dál....Po pár hodinkách jsme toho měli tak akorát dost a pro jistotu se začalo kazit i to počasí (nojo, ale už bylo pozdě, ksichtíky jsme měli rudé, že bychom s nimi po nocích mohli navádět letadla na přistávací dráhy) ale co, doplahočili jsme se na jeden kopeček, všichni zoufalci se navzájem vyfotili a byl tak akorát čas se co nejrychleji dopravit dolů- k chatě. Občas kolem prohučela nějaká ta lavinka, ale když zjistila, jaký je na nás i tak žalostný pohled raději změnila směr letu a skončila svou rychlou projížďku v nejbližším dolíku.

Návrat do civilizace a do lidské podoby (neplatí pro všechny)

Na chatě jsme si dali sušit boty a věci, které byly zralé tak akorát na ždímačku a rozmístili je všude po zábradlí. Zdálo se to jako výborný nápad- ovšem až do prvního silnějšího poryvu větru, který naše svršky roznesl snad všude jenom ne tam, kde jsme je chtěli. No co, pěkně naboso jsme si užívali sněhovou masáž chodidel při jejich sbírání. Opět jsme ukuchtili nějakou vybranou lahůdku z prášku a přišel čas udělat chatě pápá. Rvali jsme suché ponožky do mokrých bot, případně jsme využili triků jakože nohu dát nejprve do sáčku a až poté ji vnořit do útrob té nevábně zavánějící věci(vřele doporučuji, neznám lepší způsob jak rychleji získat mokré a zpocené nohy:-)). Ještě vchod do boty omotat, zalepit a zapečetit pořádnou vrstvou kobercovky, aby se tam nedostal sníh. Má to jen jednu chybu, přes vrstvu kobercovky mimo sněhu neprojdou ani vložky do bot, které leží na stole, že Saši-,:-)))...No, tak pocestují v batohu:-) Sestup byl velmi rychlý, využívali jsme v hojné míře i našich pozadí, po kterých jsme sjížděli strmější úseky, dost často jsme tohoto dopravního prostředku využívali i zcela neúmyslně, když se nám smýkla noha a už jsme si to mířili dolů do údolí. Než jsme se nadáli- 1000 výškových metrů bylo nad námi. Míjeli jsme davy turistů, kteří nás obdařili zvědavými pohledy. No, potkat stádo špinavých, mokrých a dusajících Čechů při sobotní procházce okolo jezera asi není tak zajímavé jako střet s medvědem, ale výraz v naších očích určitě k výrazu krvežíznivého netvora neměl daleko, tak se nám raději všichni klidili z cesty:-) Ztuhlé nohy ukrajovaly krůček po krůčku metry ze vzdálenosti, která nás dělila od auta, velmi pomalu, ale jistě, ale spíš teda pomalu naž jistě:-) Věděli jsme, že každá hrůza musí jednou skončit a tak jsme i my doputovali k autu- živí, zdraví, se všemi částmi těla v původních polohách- co více si přát? Snad už jen vyhrát v loterii.:-) Bylo už jen zapotřebí vylepšit dojem zanechaný v rakouských zvědavcích a začít se převlékat uprostřed parkoviště do jakžtakž čistého oblečení, boty nechat v autě a pěkně naboso si to namířit k zídce, pohodlně se usadit a se širokými úsměvy se zubit do objektivu, abychom byli navždy zvěčněni:-))) Cestou zpět jsme se ještě stavili v Salcburku, abychom také trochu tou kulturou utrpěli. Každopádně, bylo tam moc krásně, jen kdybychom v těch botách tak moc neplavali:-)

A hle, půl jedné ráno a my už stojíme v pokoji na Březové. Respektivě už ležíme, někteří přemýšlíme,co dělat s nosem plným puchýřů, jiní zase co dělat s cepínem na který jsme se už počtvrté nabodli.... Brzy upadáme do hlubokého spánku a všichni se vracíme ve snech tam nahoru, kde jsme byli důkladně proškoleni jak vařit nudlovou polévku, aniž bychom nudle kupovali.............................:-)))))

Niki

Jirkův komentář k expedici:

Dachstein začátekem května má svoje kouzlo. Velmi mocné. Je také neuvěřitelně vzdorovitý jakýmkoliv návštěvám. Z horkých, skoroletních dnů se přenesete někam, co vypadá jako krutá polovina ledna, a slunce vám mezitím obarví kůži během hodinky do ruda. A ještě jeden postřeh. Na Dachsteinu bylo neuvěřitelné, někdy až hrozivé ticho. Expedice byla mimořádně fyzicky náročná, ale to jsme věděli. K Dachsteinu se ještě vrátíme a sice na podzim, kdy tam vyrážíme zase. Tentokrát s partou pedagogů v rámci V.I.P. akce Dachstein 2009. A dost možná že ještě jednou se v tomto pohoří obejvíme. Pak vám zde, ale i v našem časopise přineseme ucelenou reportáž. P.S. - video je pouze provizorní, hned jak bude trocha času, udělám lepší :-)))

Všechny čtenáře, které tento článek zaujal si tímto dovoluji pozvat na další expedice, které připravujeme, jedná se především o akci Hohe Tauern, nádhernou expedici, kterou plánujeme na léto, nebude tak náročná jako Dachstein, ale slibujeme si od ní mnoho. Pak je tu ještě expedice Štubaiské alpy, a podzimní expedice Grosser Ötscher. Viz. související odkazy.

Související odkazy:

• Připravovaná expedice Hohe Tauern
• Připravovaná expedice Stubair Alpen
• Připravovaná expedice Grosser Ötscher
• Přihláška na expedici
• Kronika expedic

Hodnocení článku:

Průměrná známka: 1.80
Počet hlasů: 10
Přečteno: 10282x

Galerie fotografií:

 

• 1
• 2
• 3
• 4
• Další